Trestání je znamením lásky. V Bibli, Židům 12,5–11, totiž čteme: “Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.”
Trestání je vyjádřením rodičovské lásky. V Bibli, Přísloví 13,24, je psáno: “Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.”
Trestání v době, kdy jsou děti ještě malé, může odvrátit pozdější trápení. Bible nás v Přísloví 19,18 nabádá: “Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt!”