Rouhání: Neodpustitelný hřích?

V evangeliu podle Matouše 12,31 Ježíš říká: „Proto pravím vám, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.“ Tento verš má zajímavé pozadí. V 11. kapitole je zmínka o tom, že lidé z několika židovských měst Ježíše odmítli. Dokonce i Jan Křtitel na konci svého života ztrácel jistotu, zda Ježíš je onen zaslíbený Mesiáš, protože nesplnil očekávání lidí a neprohlásil se králem. Jednoho z nejvážnějších odmítnutí se však dopustili náboženští farizeové, když obvinili Ježíše z posedlosti.

Tento příběh je popsán u Matouše 12,22–37. Začíná tím, jak Ježíš uzdravuje slepého a němého muže. Lidé užasli nad tím zázrakem a začali nahlas uvažovat, jestli Ježíš opravdu není „Syn Davidův“ – tedy onen Mesiáš (v. 23). To se však farizejům nehodilo.

Tito církevní představitelé nemohli popřít realitu zázraku, ale mohli zpochybnit to, že by zázračné uzdravení přišlo od Boha. Začali tedy namítat: „Vždyť neuzdravuje jinak než s pomocí temných sil!“ (v. 24 – SNC; „ve jménu Belzebuba“ – PBK).

Ježíš se ihned ujímá slova a říká, že kdyby léčil lidi ďábelskou mocí, pak by satanovo království bylo samo proti sobě, vždyť „nemůže satan vyhánět satana“. (v. 26 – SNC) Ježíš je ďáblův největší nepřítel. Přirovnává se k muži, který sváže siláka, aby nakonec mohl vyloupit jeho dům (v. 29). Co ta slova znamenají? Že Ježíš Kristus (Bůh s námi) zabral území „vládce tohoto světa“ (Jan 12,31; 14,30; 16,11), aby zachránil Boží děti.

Celý tento spor o původ Ježíšovy moci vyústil ve verších 30–32. V této části Ježíš varuje, že v boji mezi dobrem a zlem nikdo nemůže zůstat nestranný a že kdokoliv, kdo označuje Boží práci jako dílo ďábla, dopouští se neodpustitelného hříchu (v. 31). Mluvit proti Synu člověka může být odpuštěno, ale snižovat moc Ducha, který skrze něj působil, to Bůh nikomu neodpustí. To by znamenalo odmítnout usvědčující slova Ducha Svatého o tom, že Ježíš je Mesiáš. A jestliže na člověka nepůsobí Duch Boží, pak se jeho srdce i svědomí zatvrdí (1. list Timoteovi 4,2; Titovi 1,15), takže už sám ani necítí, že dělá něco zlého. Pro takové lidi není možná záchrana; nechtějí totiž uznat, že by se kdy něčeho špatného dopustili, a odmítají Boží odpuštění. Zavrhli Ducha a jeho směrování k pokání a vyznání hříchů a tím ztratili všechnu naději. Dopustili se neodpustitelného hříchu.

Mnoho citlivých křesťanů si myslí, že se dopustili neodpustitelného hříchu. Ale už jen skutečnost, že se tím znepokojují, dokazuje, že naslouchají hlasu Ducha a chtějí na něj reagovat. Hřích proti Duchu svatému je bezstarostná neústupnost. Je to zatvrzelost, neochota projevit lítost nad svým jednáním. To není nedbalý čin, je to stav vědomého odmítání.

Ježíš dále připomíná, že naše slova vypovídají o tom, co máme ve svém nitru – o našich postojích a názorech. Farizeové zcela jasně projevili své pohnutky, když prohlásili, že Ježíšovy skutky pocházejí spíše z ďábla než od Boha. Matouš 12,22–37 naznačuje, že pokud budou tímto způsobem pokračovat, dopustí se neodpustitelného hříchu.