Kristovo utrpení: K čemu nás to v podstatě vede?

Část naší odpovědi se skrývá ve skutečnosti, že spravedlivý a dokonalý Bůh nemohl hřích jednoduše smést pod koberec a dále řídit dokonalý vesmír. Bůh se musí s nespravedlností hříchu zaobírat. Dejme tomu, že by měl nějaký zločinec přijít k soudci a ten by jej zprostil viny za vraždu, znásilnění nebo krádeže jen proto, že měl toho zločince rád. Co by si asi společnost o takovém soudci pomyslela?

Bible říká: „Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Genesis 18,25) Sobectví má přirozené následky, které se nakonec projeví ve smrti toho, kdo je nevinný. (Řím 6,23) Ježíš, sám soudce, raději převzal následek hříchu na místo člověka, než aby dopustil jeho odsouzení. Pokud chtěl člověka zachránit, musel přijmout rozsudek smrti.

Martin Luther tento rozpor objasnil následující myšlenkou: Jelikož Bůh nemohl zemřít proto, kým byl, stal se člověkem, neboť jenom lidství mu umožnilo zemřít. Na kříži na sebe vzal hřích člověka. Jako absolutně nevinný přijal všechnu zradu, bolest a nespravedlnost, jakých je člověk vůči člověku schopen.

Odpověď na tuto otázku se skrývá ve správném pochopení důležitého pojmu, který je použit v listu Římanům 3,25: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí“ za naše hříchy. „Smírná oběť“ doslova znamená „něco, co uspokojuje boha“. Ovšem v biblickém pojetí má tento výraz mnohem větší význam. Znamená „nechat si ublížit“, „odpustit“ či „projevit milost“. Jako hříšníci přestupujeme Boží dokonalý zákon a nemáme zákonné právo na existenci. Ale sám Bůh, který předsedá jako soudce, si nechává ublížit, platí plnou cenu za naše provinění, odpouští a nabízí milost.

Pokud manžel řekne své ženě něco zlého, a ona mu to nevrátí, ale nechá ta slova dopadnout na své vlastní srdce, i když jí to láme duši; jestliže mu odpustí a jedná s ním, jako by s ní mluvil jenom hezky, pak bere na sebe cenu hříchu, kterým se proti ní provinil.

Takovým způsobem Bůh platí cenu za naše spasení. Bible neříká, že Ježíš zaplatil smírnou oběť, ale že on sám je smírnou obětí za naše hříchy. (Římanům 3,25; 1. Janova 2,2; 4,10) To znamená, že on jakožto Bůh přebírá škodu na sebe v zájmu toho, aby člověku daroval milost a odpuštění.

V Bibli je mnoho příkladů, kterými nám Bůh objasňuje, jak nese naši hříšnost v touze přivést nás zpět do harmonického vztahu s ním. Jedním z nich je příběh marnotratného syna. (Lukáš 15,11–32) Otec v tomto příběhu představuje nebeského Otce, který přijal svého syna zpět do svého domu a do své náruče i přes to, že si z jeho domu vzal majetek, který mu ještě nepatřil.

Takový je Bůh. Jeho řečí kříž Kristův stále promlouvá k lidstvu. Je to dostatečně názorné, aby tomu porozuměl nejzatvrzelejší zločinec i nejcitlivější humanista. Křesťanství nejenže poukazuje na krutost, jež snášel Bůh na kříži, ale klade důraz na smíření, které bylo křížem získáno. V Bibli je psáno: „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“ (Římanům 5,10)

Křesťanství se zaměřuje na milující přízeň Boha, která je udělena každému, kdo přijme spasení plynoucí z kříže. Bible říká: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Římanům 8,32) To tedy znamená, že skrze oběť Ježíše Krista jsme získali pokoj s Bohem, věčný život i slavnou budoucnost! Nikdy to nebudeme moci plně pochopit, ale již teď můžeme prožívat pokoj, lásku a radost, které jsme Kristovou smrtí na kříži získali.

Je zde ještě jeden důvod, který je často přehlížen. Satan se pokoušel použít Boží dokonalou spravedlnost k tomu, aby nebylo hříšníkům odpuštěno. Obvinil Boha, že je pouze sebe-ospravedlňujícím soudcem, který zachraňuje lidi jen pro své blaho, jako samolibý důkaz svého milosrdenství. Proto tedy bylo nutné, aby Ježíš zemřel a tím před celým vesmírem na tuto otázku odpověděl. (Zjevení Janovo 12,10; 5,9; 12) Toto satanovo obviňování bylo na kříži sraženo, když Ježíš před celým vesmírem jasně prokázal že On, člen Božské trojice, byl dokonale nesobecký až po smrt.

Bezhříšné vesmírné bytosti spatřily, jak Bůh se opravdu stal člověkem a zakusil věčnou smrt. Ježíš zemřel pod nesmírnou tíhou našich vlastních hříchů. Bible říká: „Z této kletby námi nesplněného zákona jsme však vysvobozeni Kristem. On vzal naše přestupky i jejich následky na sebe. Naše prokletí nechal dopadnout na svou hlavu, když umíral na kříži, neboť je psáno, že ‚proklet je každý, kdo visí na dřevě‘.“ (Gal 3,13 – SNC). Toto prokletí znamenalo věčné zatracení. Když Ježíš přijal na sebe následky našich hříchů, nemohl vidět za hrob. Svoji úzkost vyjádřil těmito slovy: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Matouš 26,38) a „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Marek 15,34).

Ježíš si byl zcela jist tím, že je Bůh. I když existoval jako člověk, byl ochoten přijmout nepřátelství hříchu proti sobě samému a raději zemřít než zacházet s lidstvem způsobem, který si zaslouží. Mohl by snad být předložen nějaký větší argument, který by dokázal jeho nesobeckost? Tato oběť dává dokonalému Bohu absolutní právo k tomu, aby hříšníky zachránil.

Všichni tak můžeme získat toto ospravedlnění a být zachráněni pro spasení. (Římanům 5,17) Jedinou podmínkou je, že se na to musíme pokáním připravit. Pokání prožijeme, když si uvědomíme, že to byly i naše hříchy, pro které tak krutě zacházeli s Ježíšem. (Sk 5,31) Když vyznáme své hříchy a poprosíme, aby je z našich životů odňal, pak nám dá sílu k záchraně pro spasení. (1. list Janův 1,9; 3,9; Jan 3. kap) Jakmile získáme spasení, budeme usilovat o odpuštění od těch, kterým jsme ublížili, a z Jeho moci budeme žít život lásky.

Kniha „Touha věků“ byla mnoha čtenáři ohodnocena jako jedna z nejlepších publikací, které kdy byly o Ježíšově životě napsány, a to pro její duchovní výstižnost a praktickou použitelnost